Zubr evropský je druh, který byl zachráněn chovem v lidské péči, takzvaně za pět minut dvanáct. Zubr je jedním z posledních zástupců tzv. pleistocénní megafauny, o kterém jsme se dozvěděli výzkumem v posledních dekádách spoustu nových informací. Víme, že jde o druh, který byl do hustých lesů zatlačen člověkem, dále třeba fakt, že jeho evoluční minulost je mnohem starší, než jsme si donedávna mysleli. Tyto poznatky a zkušenosti s praktickou ochranou zubra byly shrnuty v aktuální strategii ochrany zubra, na které jsme se autorsky podíleli i my. Hlavním cílem je využít získané poznatky a zkušenosti pro co nejefektivnější ochranářské kroky pro tento druh, který svojí velikostí a potravními preferencemi představuje významnou ekosystémovou službu evropské přírody.
Publikace dostupná zde: link
Řada oblastí v Africe přišla o svou bohatou a unikátní faunu, a proto se objevují snahy tam druhy navrátit. Tyto ochranářské kroky bývají zásadní pro rekonstrukci celého ekosystému, ale i samotné dovezené druhy v rámci snah o jejich udržení pro příští generace. Pokud se nezohledňuje evoluční původ vysazovaných populací, mohou tyto snahy nadělat více škody než užitku. Naše review se snaží na tento fakt upozornit a nabídnout kroky, které mohou přispět k udržení stávající druhové rozmanitosti i v rámci ekoturismu. Na příkladu žiraf ukazujeme, jak se v posledních desetiletních rozšířily informace o jejich evoluci a jak je můžeme využít pro co nejefektivnější ochranářské kroky. Například zohledněním evoluční struktury s důrazem na severnější populace, které bez ohledu na kritérium unikátnosti (mohou být vnímány jako samostatné poddruhy, ale i druhy apod.) jsou jednoznačně rozdílné a tuto odlišnost bychom měli začlenit do ochranářských kroků. V praxi to znamená, že pro návrat žiraf do některých oblastí je třeba používat ty populace, které tam dříve žily, ne zvířata z odlišných koutů afrického kontinentu.
Celý článek k dispozici zde: link
Někteří kopytníci – např. sob, jelen milu, jelen bělohubý nebo antilopa losí – vydávají při chůzi zvláštní cvakavé zvuky. U samců antilopy losí jde zřejmě o věrný ukazatel velikosti těla, a tedy jejich kvalit u samic. U jiných druhů význam cvakání neznáme, i proto, že se vyskytuje na rozdíl od antilop losích i u samic. Dále platí, že u všech cvakajících druhů neznámé původ cvakání. Protože řada autorů podezřívala v této souvislosti šlachy, s kolegy anatomy jsme se pustili do detailního srovnávání šlach všech končetin u většího počtu druhů. Výsledek je částečně neuspokojivý, neboť původ zvuku stále neznáme, ale na druhou stranu jsme objevili zvláštní okénka ve šlachách končetin, která zřejmě zvyšují stabilitu a efektivitu pohybu. Další výzkum chceme zaměřit na snímání končetin akustickou kamerou. Studie je k dispozici zde: link
