Gibon bělolící

Giboni tvoří přechodnou skupinu mezi vyššími opicemi a lidoopy. Jako lidoopi mají zakrnělý ocas, na opice upomíná malý vzrůst a zakrnělé sedací mozoly na hýždích. Typické jsou pro ně štíhlé končetiny, hustá dlouhá srst a výrazné vzpřímení těla. Nejcharakterističtějším rysem gibona je jeho zpěv, pokládaný za projev společenské komunikace, který slouží k ohlašování příslušnosti k území a k partnerovi. Tito primáti nevydávají žádné skřeky, ale skutečně melodické zvuky. Jsou schopni vydávat i čisté tóny. Jejich zpěv trvá od 10 minut do 2 hodin a lesem se může šířit až do vzdálenosti 3 km.

Jméno gibon se dá přeložit jako „chodící po větvích". Jeho dlouhé silné paže s hákovitými prsty mu totiž umožňují velice rychlý pohyb z větve na větev, kdy mezi nimi překonává vzdálenost až 15 metrů.

Zbarvení srsti je velmi zajímavé. Dospělý samec je černý s bílými tvářemi (odtud druhový název), zatímco samice je béžová. Mláďata mají po narození bělavou barvu, která se mění na tmavou mezi 6 - 18 měsícem stáří. Samičky se v období pohlavní dospělosti, 4. - 8. rok života, přebarvují zpět do béžové barvy.

Giboni vytvářejí rodinná společenství samce, samice a maximálně 4 mláďat. Na jednom km čtverečním lesa se vyskytují 2 - 4 rodiny. Giboni jsou teritoriální zvířata, která si svá území hájí vokalizací, tedy používáním zpěvu. Samice je březí 7 - 8 měsíců, poté přichází na svět jedno mládě.

Potravou gibonů je především ovoce, jehož zralost si ověřují, podobně jako člověk, stiskem mezi prsty. Dále kořínky, listy a květy rostlin. Potřebné proteiny si doplňují pojídáním drobného hmyzu a pavouků.

Gibon bělolící je kriticky ohrožený primát, který se v současné době vyskytuje pouze na několika lokalitách ve Vietnamu a v Laosu. Dříve areál rozšíření sahal i do Číny, avšak zde byl pravděpodobně gibon bělolící již vyhuben. Tento druh je nejvíce ohrožen ničením a fragmentací tropických deštných lesů, dále lovem pro maso a pro tradiční asijskou medicínu a obchod se zvířaty.