Představujeme profese v zoo – chovatel
Zoologové a ošetřovatelé patří v zoologických zahradách k těm, bez nichž by se jejich chod neobešel. Proto v našem seriálu o profesích v zoo postupně představíme chovatele všech úseků. V tomto díle jsme se zastavili u primátů. O liberecké opice se stará čtyřčlenný tým, který musí zvládnout osm druhů primátů – šimpanze, mangabeje žlutobřiché, paviány pláštíkové, kosmany zakrslé, kočkodany Dianiny, tamaríny pinčí, gibony bělolící a lemury černé.
O tom, co jejich práce každodenně obnáší, v čem je nebezpečná rutina i že si opice v zoologických zahradách opravdu nevybírají blechy, jsme si povídali s dlouholetou chovatelkou a vedoucí úseku Soňou Drápalíkovou.
„Nejprve musíme zkontrolovat stav zvířat, to znamená, jestli se během večera neudálo něco nenadálého, jestli nedošlo k nějakému zranění, jestli nejsou poškozené expozice a podobně,“ popisuje Soňa Drápalíková začátek pracovního dne. Dopoledne pak ošetřovatelé tráví úklidem výběhů. „Například šimpanze ráno pouštíme už do čisté herny (vnitřní expozice v pavilonu opů, poz. red.), která je umytá z předchozího dne a pak následuje mytí ložnic. Ty připravíme na večerní zavírání zvířat, mají tam připravené poslední krmení a vatu, z které si na noc dělají hnízdo. Hernu myjeme až na závěr dne, hodinu před koncem zavírací doby,“ pokračuje ošetřovatelka. Mezi ubikacemi přecházejí zvířata manipulační chodbou. Za žádnou cenu nesmí ošetřovatelé vstoupit do výběhu, kde se zrovna šimpanzi nacházejí. „Jsou velmi nebezpeční. I když se umí tvářit jako mírumilovná zvířata, musíme být ve střehu. Po letech, co s nimi pracujeme, už sice poznáme, jakou mají náladu a kdy jsou ochotni spolupracovat tak, že je můžeme vizuálně zkontrolovat, přesto musíme pořád dávat pozor,“ dodává Soňa Drápalíková.
Vzhledem k tomu, že mají šimpanzi vysokou schopnost učení a mají celý den možnost pozorovat, co se kolem nich děje, musí být ošetřovatelé vždy o krok před nimi. „Když je večer zavíráme, vidíme, jak vizuálně kontrolují zámky,“ líčí chovatelka. Práce s primáty je tak podle ošetřovatelů náročná nejen fyzicky, ale také psychicky. „Nesmíte sklouznout do rutiny. Automaticky můžete dělat spoustu věcí, ale když jste u zvířat, nesmíte ztratit obezřetnost. Musíme pořád všechno kontrolovat, soustředit se na to, co děláme,“ vysvětluje ošetřovatelka. I drobná chyba se může vymstít. „Šimpanzi nedají nikomu nic zadarmo. Před novými chovateli, kteří se zaučují, se můžou projevovat halasně a divoce, ale nesmíte dát najevo, že se jich bojíte. Oni když vidí, že to s nimi myslíte dobře, tak se uklidní,“ říká ošetřovatelka.
Ona sama pracuje v liberecké zahradě už téměř čtvrt století a dlouhodobě zde působí také její kolegové z úseku. Stabilní tým tak umí zvládnout ve spolupráci se zoology náročné situace, jako je začleňování nového jedince do skupiny nebo rozbroje a šarvátky. Během své kariéry si vyzkoušeli i péči o gorily, které zde byly pouze na přechodnou dobu, nebo orangutany, jejichž chov skončil v roce 2014. „Byla to pro nás velká škola. Práce o ně byla v některých aspektech úplně jiná. Jsou klidnější, ale člověk musí být také velmi opatrný,“ upozorňuje ošetřovatelka.
A jak je to s tím vybíráním blech? „Když lidé vidí, jak si primáti navzájem probírají srst, tak si opravdu nevybírají blechy. Za prvé je nemají kde a od koho chytit, za druhé například paviáni ji mají tak hustou, že by se tam ani neudržely. Primáti si tímto způsobem také utvrzují vztahy mezi sebou, ale hlavně si navzájem vybírají lupy, které pak pojídají. Moc jim chutnají, protože jsou slané, vlastně takové chipsy,“ dodává na závěr s úsměvem.
Na úseku primátů pracují dále
Dagmar Vlčková, Šárka Šimoníková a Karel Kestler.
