„Chov primátů vyžaduje těžká rozhodování,“

říká zooložka Petra Bolechová

Svou kariéru v zoologické zahradě zahájila Petra Bolechová už v šestnácti letech. Nejprve samozřejmě jako brigádnice, což jí umožnilo vyzkoušet si práci postupně na všech úsecích, od roku 2008 jako zooložka. A přestože to chvíli vypadalo, že jejím osudem budou kopytníci, nastoupila jako vedoucí na úsek primátů. Na ty se později zaměřila i ve svém dalším vzdělávání a odborné činnosti. Zeptali jsme se, jak se chov primátů za tu dobu proměnil, proč je situace u některých druhů složitá v přírodě i v lidské péči a jak se vyrovnávat s rostoucími nároky na jejich chov.

Chov primátů není zrovna jednoduchý. Dá se říct, v čem je nejnáročnější?
U každého zvířete je nutné respektovat sociální systém, to je základ všeho. V zoologických zahradách po sestavení chovných skupin často vzniká přetlak samců. Z takových jedinců se snažíme vytvářet samčí skupiny, což ale samozřejmě není přirozené, pokud v nich samci mají zůstat celoživotně, a nejde to aplikovat u všech druhů. Rozdíly jsou velké, například u makaka lvího tyto skupiny mohou fungovat jen po určitou dobu, a to především u mladých zvířat. Naopak u makaka rhesus mohou samčí skupiny fungovat poměrně dobře i delší dobu, protože mají mezi sebou tolerantnější vztahy. Takový systém sice může působit jako obcházení přírody, což se někomu nemusí líbit, na druhou stranu takto můžeme pomoci dané populaci s nadbytkem samců. Nám se to vyplatilo u lemurů černých, šest let jsme chovali samčí skupinu, ve které se během let vystřídalo sedm jedinců. Často náročnou prací se zvířaty se nám podařilo získat koordinátorovi programu čas najít samcům vhodné partnerky a zapojit je do chovu. Od letošního roku máme i my sami chovný pár.
Asi to ale vždy nevyjde…
Velmi špatnou zkušenost jsme udělali s chovem kočkodanů zelených. Malou chovnou skupinu, se kterou jsme začínali, jsme se pokoušeli rozšířit o nepříbuzná zvířata. Nové jedince se ale nikdy nepodařilo plně zapojit, protože samice tohoto druhu mezi sebou mají pevně danou hierarchii. Celá skupina se nakonec rozpadla. Takže sociální systém je alfa a omega úspěchu celého chovu, můžeme vymýšlet zařízení, jaké chceme, ale když to mezi primáty nefunguje, tak s tím nic neuděláme.

V čem mohou být další komplikace?
Může se jednat o chovy náročné na výživu, stres nebo daný druh potřebuje specifické chovatelské podmínky. Chovat potravní specialisty, jako jsou například bambusoví nebo rákosoví lemuři, je velmi obtížné a může to být taky velmi nákladné. Několik českých zoo se rozhodlo začít s chovem outloňů malých, kdy je potřeba chovné páry chovat v zázemí, tedy tam, kde je návštěvníci neuvidí. Je to ale přesně ten druh, který potřebuje, abychom se mu věnovali a naučili se ho dobře chovat. Mohlo by se zdát, že není jednoduché získat podporu pro chov zvířete, které návštěvníci potencionálně nikdy neuvidí, na druhou stranu i zde existuje alternativa, a to jsou noční pavilony, kde je možné prezentovat tento druh, ale pouze mladá či již neplodná zvířata.

Jak jsi už řekla, primáti si tvoří složité sociální vazby, jejich chov není jednoduchý. Je vůbec možné je vracet do přírody?
Primáti nepatří ohledně repatriace (návrat do přírody, pokud v místě výskytu žije aspoň jeden jedinec daného druhu, poz. red.) zrovna k nejúspěšnějším druhům. Pokud k nějaké dojde, je to většinou z lokálních záchranných stanic v místě výskytu. I v těchto případech se ale jedná o složitou záležitost s řadou legislativních kroků. Přičemž stanice bývají často přetížené a řeší, zda je zvířata, která mohou být navrácena do přírody, vůbec kam vypustit. Životní prostor řady druhů je totiž čím dál tím menší.
Vím o úspěšné repatriaci lvíčků zlatých, kdy součástí tohoto programu byli jedinci z celého světového chovu, ale alfou a omegou pro úspěšnou realizaci bylo zajištění propojení fragmentovaného pralesa. Výsledkem je významný nárůst populace tohoto druhu v přírodě a ze statusu „kriticky ohroženého druhu“ (CR) se posunul do kategorie „ohrožený“ (EN).

Kapacity nestačí

Chov primátů, stejně jako chovy řady jiných zvířat, prochází proměnami standardů – nároky na chovatelská zařízení se zvyšují, rostou požadavky na prostor… Jak se s tímto problémem vyrovnávají chovatelé primátů?
Jsme jako chovatelé hodně dobří a zvířata se v naší péči dožívají mnohem vyššího věku, než by se dožila v přírodě. To spolu s rostoucími nároky vytváří problém s kapacitou chovatelských zařízení.
Můžeme dál množit a zavírat oči a neřešit, kam mláďata dáváme, ke komu a do jakých zařízení půjdou a jestli tak nepodpoříme nelegální obchod s ohroženými druhy. Protože cítíme za své odchovy zodpovědnost, touto cestou jít určitě nechceme. Můžeme zvířata kastrovat nebo jim nasadit antikoncepci. Anebo můžeme stavy zvířat regulovat.

Není otázka regulace počtu zvířat složitější, i když by to tak být nemělo, i proto, že člověk přece jen k primátům přistupuje jinak než například k hlodavcům? Tedy jak kdo samozřejmě…
Etický aspekt téhle otázky přináší v případě primátů velký problém. Znám to i z řady odborných jednání. Čím bližší se nám zvíře zdá, díky tomu, jak má rozvinuté chování a myšlení, tím méně se dokážeme vyhnout jeho polidšťování. A daleko větší kapacity v odborném světě, než jsem já, nedokážou zvednout ruku a říct, tak to zvíře utraťme. Ale jaký je rozdíl mezi hodnotou života myši
a slona? Oba jsou živí tvorové… Kromě toho víme, že touto regulací, tedy jakousi náhradou za přirozený výběr v přírodě, docílíme lépe fungujících sociálních skupin, které si zachovají pestrou škálu přirozeného chování spojeného s reprodukcí, a vyhneme se projevům agrese a nudy vyvolaných zastavením normální skupinové dynamiky a častým negativním zdravotním dopadům, které má na primáty dlouhodobé užívání antikoncepce.
Nikdy nejde o banální, běžné rozhodnutí. Současně je ale nutné si uvědomit, že zvířat v zoologických zahradách je opravdu hodně, například šimpanzů je v rámci EAZA kolem tisícovky. Není jednoduché takové počty koordinovat, musí se hlídat genetika, dobře poskládat sociální skupina, což znamená, že se u každého zvířete vypracovává profil, většinou podrobnější než na seznamku. Je prostě třeba posuzovat všechny jedince i jako individuality. A i když se tohle všechno zjistí, připraví a zvíře přijede, může se ukázat, že to stejně nefunguje…

Jsme dobří chovatelé

Jak to vypadá s chovem primátů v současnosti? Asi nebude jednoduché to shrnout, přesto tě o to poprosím…
Na to je těžká odpověď, protože v ní nemůžu obsáhnout všechny druhy. Když se ale pokusím zhodnotit situaci z pohledu České republiky, potažmo celé unie (Unie českých a slovenských zahrad, poz. red.), tak pořád patříme mezi velmi dobré chovatele s velkou a pestrou druhovou základnou primátů.
Z hlediska EAZA (European Association of Zoo and Aquarium, v překladu Evropská asociace zoo a akvárií, poz. red.) funguje u primátů stejný princip jako u jiných zvířat: koordinátoři jednotlivých záchovných programů a skupiny specialistů (TAG; Taxon Advisory Group) sestavují dlouhodobé plány jaké chovy rozvíjet, jaké druhy budou potlačeny v reprodukci, ale zůstanou jako ambasadoři (jedná se zpravidla o atraktivní druhy, které pomohou ochraně méně atraktivním druhů a nemusí to být jen primáti) pro edukační účely, a podobně.
Rozhodovací proces zohledňuje také aktivity a stanoviska IUCN (International Union for Conservation of Nature, v překladu Mezinárodní svaz ochrany přírody, vede například Červenou knihu ohrožených druhů, poz. red). S touto mezinárodní ochranářskou organizací spolupracuje také WAZA (World Association of Zoo and Aquarium, v překladu Světová asociace zoo a akvárií, poz. red.). Úzká spolupráce mezi asociacemi zoologických zahrad a IUCN umožňuje rychlou společnou reakci v případě, že se s některou populací stane něco nečekaného.

Co si pod chovem pro edukační účely může představit nepoučený čtenář?
Zvířecí ambasadoři jsou představováni návštěvníkům na vzdělávacích materiálech, při komentovaných setkáních a podobných příležitostech a jejich prostřednictvím zoo snáz předávají často složité informace o situaci v místě, kde se tyto druhy přirozeně vyskytují.

Zmenšuje se počet chovaných druhů primátů v lidské péči?
V koordinovaných chovech ano, a přednost samozřejmě dostávají druhy, které jsou ohrožené. Někdy je takové rozhodování složité. Například v případě mangabeje žlutobřichého: jeho populace se v lidské péči natolik zmenšila, že není dlouhodobě životaschopná
a její obnova by byla tak náročná, že při posledním dlouhodobém plánování dostaly přednost jiné druhy starosvětských primátů s populacemi, se kterými je možné rovnou pracovat. Nově zveřejněný výzkum v přírodě ale ukazuje situaci mangabejů jako tak vážnou, že se dostali na seznam 25 nejohroženějších primátů světa.
Takže co dál?

Jaký druh primáta je teď nejohroženější?
Seznam nejohroženějších primátů světa se vydává každé dva roky. Některé druhy se na něm drží, jiné ho už opustily. Mám radost, že z něj například zmizel makak lví. Věřím, že to znamená, že ochranářská práce odváděná pro tenhle druh má smysl. Nově se na seznamu objevili například zmiňovaní mangabejové žlutobřiší. Jinak jsou na něm především endemité, dlouhodobě se na prvních místech drží lemuři z Madagaskaru. Tento žebříček nám vlastně naznačuje, co se zrovna ve světě děje, protože primáty momentálně nejvíce ohrožuje ztráta životního prostoru spolu s pytlačením. Naštěstí nemůžeme říct, že by za poslední desítky let došlo k úplnému vyhynutí některého druhu. V roce 2005 byl dokonce popsán nový druh primáta – paviánec kipunji. (Jedná se úzkonosou opici z čeledi kočkodanovitých; jde o první nový druh primáta popsaný po 79 letech. poz, red.).

Petra Bolechová při práci na ostrově lemurů v roce 2016

Ing. Petra Bolechová, Ph.D., pracuje jako kurátorka chovu primátů v Zoo Liberec a jako vedoucí úseku výživy. Kromě toho učí na Katedře etologie a zájmových zvířat na České zemědělské univerzitě, je garantem předmětů „Potravní ekologie živočichů a její aplikace do praxe“ a „Chov exotických savců“. Je předsedkyně Komise UCSZOO pro výživu zvířat.

Mangabej žlutobřichý

Gibon bělolící

Lemur tmavý

Makak lví

Šimpanz

Kočkodan Dianin

Další články