aneb Proč je nutné zachraňovat mrchožrouty
O chovu supů jsme si povídali se zoologem Janem Hanelem
Liberecká zoo se už dlouhá léta může pyšnit vzácnou kolekcí dravců, které se daří nejen odchovávat, ale také vracet do přírody. Na svém kontě má několik unikátních odchovů a evropských i světových prvenství. My se v tomto čísle newsletteru zastavíme z celé dravčí sbírky jen u několika druhů, a to supů a orlosupů. Důvod je jasný, v únoru se zdejší chov rozšířil o další dva cenné přírůstky – z Německa se podařilo získat chovný pár supů afrických.
Sup jako sup, může si pomyslet běžný návštěvník, protože v liberecké zoo už jsou k vidění sup hnědý a sup mrchožravý. Sup africký však patří ke skutečným unikátům především z jednoho velmi smutného důvodu, ve své domovině má totiž už namále. Supi mají přitom v přírodě díky své sanitární, „uklízecí“ úloze nezastupitelnou úlohu, protože zabraňují šíření infekcí. Jejich počty přesto poslední roky klesají neuvěřitelně rychlým způsobem. Za tři generace se populace supů afrických zredukovala o 81 procent!
A přestože se dříve jednalo o jednoho z nejrozšířenějších dravců v Africe, dnes už z některých států západní části kontinentu vymizeli úplně. Jejich masivní úbytek mají na svědomí především pytláci, kteří je tráví. Supi totiž v přírodě fungují nejen jako uklízeči, ale bohužel také jako ukazatelé mršin. A právě to je důvod, proč se stali postrachem nelegálních lovců. Hejna supů, kteří se slétají nad zastřelenými slony či nosorožci, mohou jednoduše vyzradit jejich polohu. Pytláci proto nechávají v přírodě otrávené návnady, přičemž jedna takováto mršina dokáže zabít až několik stovek ptáků a také další predátory, jako jsou lvi či hyeny.
Hrozí vyhubení
Při nejhorším scénáři tak není vyloučeno, že sup africký (nejen on, ale i další druhy supů) bude přežívat už jen v lidské péči. Ani v zoologických zahradách ale není jeho populace dostatečně velká a stabilní. Na celém světě je chová momentálně cca 36 institucí, mládě se ale podařilo odchovat pouze ve třech z nich. Liberečtí chovatelé doufají, že první mládě by se mohlo vyklubat už v nejbližších letech. Jednoduché to ale nebude. Kromě toho, že si supi vejce sami často rozbijí, je nutné nasimulovat správné podmínky pro jeho inkubaci. Vlastnosti vejce jsou přizpůsobené horkým a suchým africkým podmínkám, takže téměř neodpařuje vlhkost, aby je slunce nevysušilo. I tak je ale nutné, aby se odpařilo patnáct procent, a to evropské podmínky neumožňují. Musí se proto nastavit uměle, což vyžaduje trpělivý a pečlivý přístup.
Pomalou populační dynamiku mají supi bohužel i v přírodě. Supí samice snáší pouze jedno vejce za rok, přitom hnízdit začínají až na čtyřech či pěti letech (orlosupi dokonce až na deseti letech!). Mechanismus, který jim zabraňuje se v přírodě přemnožit, se tak momentálně obrátil v jejich neprospěch a na původní početní stavy se budou vracet jen velmi obtížně. Jak ale ukazuje příběh orlosupů, tak nic není nemožné…
Návrat orlosupa
Původní domovem orlosupa bradatého jsou vysokohorské oblasti Evropy a střední Asie a Afriky. Stejně jako sup i on patří k ohroženým druhům mrchožravých ptáků. Na začátku dvacátého století se jej lidem podařilo v Alpách zcela vyhubit. Důvodem byl, jak už to v těchto případech často bývá, strach. Tento impozantní dravec s rudě obkrouženýma očima a charakteristickým černým „vousem“ na bradě (proto bradatý), byl podezírán, že unáší nejen ovce, ale dokonce i děti. Ve skutečnosti se orlosupi živí především mršinami, zejména kostmi, které dokážou pozřít celé. Poradí si i s většími kusy kostí, které shazují z výšky na skály, aby se roztříštily, a oni si tak mohli pochutnat na morku i úlomcích. Díky tomu mají v přírodě nezastupitelnou roli a kromě trochu démonické přezdívky „rozbíječ kostí“ si po právu vysloužil také přízvisko „čistič alpských lučin“. Likvidací mršin zabraňují, stejně jako supi, šíření nemocí, které by jinak decimovaly ostatní živočichy, a potažmo i lidi. Myšlenka na jeho návrat do přírody se proto objevila už ve třicátých letech minulého století, k činům byla ale ještě dlouhá cesta. K reintrodukci orlosupů začalo docházet až o padesát let později. První jedinci byli v rakouských Alpách vypuštěni v roce 1986. Po jedenácti letech se podařilo repatriovaným párům vyvést mláďata. Do ochranářského projektu je momentálně zapojeno přes 35 evropských zoologických zahrad, správy národních parků v Alpách, Světový fond na ochranu přírody (WWF) a speciální chovné stanice pro orlosupy. V rámci zoologických zahrad je pro orlosupy bradaté zřízen Evropský záchovný program (EEP), který koordinuje přesuny chovných zvířat mezi institucemi.
Pišta a Božena – zasloužilí rodiče
Liberecká zoologická zahrada chová orlosupy bradaté od roku 1993, první mládě se podařilo odchovat v roce 2002 díky páru Pišta a Božena. Ti patří k zasloužilým rodičům dodnes, byť vzhledem k tomu, že Božena už snáší jen neoplozené vejce, pouze pěstounským. Podobně jako u jejich příbuzných, také u orlosupů je nutné, aby jim chovatelé při odchovech trochu pomáhali (ano, i orlosupi si často nechtěně vejce rozbijí). Oplozené vejce se proto ukládá do inkubátoru a do hnízda se dá podkladek. Pak už se jen hlídá, popřípadě se přírodě trochu pomůže např. opatrným navrtáním vejce, aby došlo k nutnému odpaření. Pokud se mládě vylíhne (což není vůbec jednoduchá záležitost, trvá několik dní a mládě v tu dobu doslova bojuje o život), musí jej chovatelé rozkrmit, což může trvat 5–7 dní. Pokud je v pořádku, umístí se mládě do hnízda, kde už péči převezmou právoplatní rodiče.
Do volné přírody, konkrétně do rakouských Alp, bylo vypuštěno už první liberecké mládě orlosupa. Od té doby se vrací ve spolupráci s institucemi ve Francii, Itálii, Rakousku, Švýcarsku a Španělsku do horských oblastí v Evropě pravidelně. Pokud se zadaří, budou vypuštěny i obě letošní samičky. Bude se jednat už o šestnácté a sedmnácté mládě, které díky liberecké zoo rozšíří populaci volně žijících orlosupů bradatých.
Jak to probíhá
Mládě orlosupů je vypouštěno ve věku devadesát dní. Překvapivě tedy v období, kdy ještě neumí létat. Ve speciální dřevěné bedně je vyneseno do předem připraveného umělého hnízda, kam mu ochránci dodávají několik týdnů potravu. Dravec se postupně začne rozlétávat, seznamuje se s okolním prostředím a naučí se sám shánět si potravu. Ještě před vypuštěním dostane orlosup identifikační kroužek, jsou mu obarveny letky, aby byl na obloze snadno rozpoznatelný. Někteří jedinci dostanou na záda také GPS vysílačku.
O návratu orlosupů do přírody, konkrétně do španělského pohoří Sierra de Cazorla, natočila v koprodukci se Zoo Liberec Česká televize v roce 2018 jeden z dílů seriálu Češi zachraňují.
Naši supi
Liberecká zoo momentálně chová čtyři druhy supů, dva druhy (sup africký a sup kapucín) nejsou v expoziční části, ale zatím v zázemí v horní části zoo (uzavřené oddělení, kde jsou umístěni dravci, kteří jsou například příliš plaší, aby mohli být v expozici). V blízké budoucnosti by se součástí zázemí měla stát nová expozice s několika voliérami pro supy a další druhy dravců.
Sup kapucín (Necrosyrtes monachus)
Jedná se o nejmenší druh supa žijícího v Africe. Dosahuje délky až 70 cm, váží do 2,6 kilogramu a rozpětí křídel má kolem 1,8 metru. Stejně jako sup africký patří i tento druh mezi kriticky ohrožené. Kromě cílených otrav pesticidy jej pytláci loví také kvůli masu a pro potřeby tradiční medicíny.
Sup kapucín dostal své pojmenování podle charakteristického porostu, kdy přední část hlavy je holá a růžová, opeření začíná až v zadní části hlavy a směřuje k temeni (jako kápě).
Obývá převážně savany i trnité buše a žije i poblíž lidských sídel (např. na skládkách). Živí se zdechlinami, většími druhy hmyzu a plazy. Vzhledem ke své velikosti má také menší zobák, kterým sice nedokáže roztrhnout kůži větších zvířat, ale zato se umí dostat skrz menší otvory mezi kosti, kam dravci s větším zobákem nedosáhnou. Také on plní v přírodě funkci „zdravotního policisty“.
Orlosup bradatý (Gypaetus barbatus aureus)
Jedná se o velikého a mohutného dravce, který dosahuje délky těla až 115 cm, rozpětí křídel 280 cm a může vážit do 7 kg. Oblast hrudníku a břicha je zbarvena do tmavě oranžové barvy. Zbarvení je způsobeno třením (popelením) o vápenaté skály obsahující oxid železitý. Svůj druhový název získal díky černému vousu na hlavě.
Orlosup bradatý se vyskytuje už jen na několika horských místech Evropy, střední Asie a Afriky. Obývá zde nadmořské výšky do 4000 m (v Himalájích i výše), v zimních měsících sestupuje do 500–800 m. Tento pták je vázaný na ty nejméně přístupné strmé skalní stěny, ale můžeme ho zahlédnout, jak plachtí i nad svahy a údolími. Orlosupi vytváří páry na celý život.
Sup hnědý (Aegypius monachus)
Je to největší evropský dravec, který dorůstá délky těla 115 cm, v rozpětí křídel až 285 cm a hmotnosti 12 kg. Zbarvení je čistě hnědé, kořen zobáku je ale namodralý. Oproti ostatním dravým ptákům má dlouhý krk s krátkým opeřením, který je dobře přizpůsoben mrchožravému způsobu získávání potravy. Velmi dlouhá křídla mu umožňují dobře plachtit a z výšky vyhledávat mršiny.
Sup hnědý obývá nížinná a horská pásma lesů, aridních stepí a savan do nadmořské výšky 1 300 m v Evropě (Pyrenejský poloostrov) a 4 500 metrů v oblasti střední Asie. Zalétá i do střední Evropy. Hnízdí téměř pravidelně na stromech, výjimečně na skalách.
Je zapojen do programu EEP. Tento program se zabývá chovem ohrožených druhů světové fauny v rámci evropských plemenných knih.
Sup africký (Gyps Africanus)
Je středně velký dravec, jehož délka těla dosahuje až jednoho metru a rozpětí křídel může mít až 2,2 metru. Má kontrastní zbarvení, tělo je tmavohnědé, hlava a krk světlý. Je pro něj charakteristický silný hákovitý zobák. V přírodě obývá africké savany, pouště a polopouště.
Přestože supi dokážou v přírodě strávit díky rekordní kyselosti žaludečních šťáv bakterie a viry, které jsou původci nemocí, jako je například cholera nebo vzteklina, jsou pro ně nebezpečné chemikálie. V praxi to znamená, že je může ohrozit i běžně používaná mast obsahující léčivou, ale pro supy smrtelnou látku, Diclofenac, kterou si třeba chovatel maže loket.
Supi africké zatím návštěvníci liberecké zoo vidět nemohou. Na nové prostředí se adaptují v zázemí. Kromě toho je vzhledem k zemi jejich původu nutné připravit jim vhodné prostředí.
Sup mrchožravý (Neophron percnopterus)
Sup mrchožravý je naopak nejmenší evropský sup, který se vyskytuje především v jižní Evropě a v Malé Asii i severní Africe. Preferuje aridní otevřenou krajinu, holé horské svahy či říční údolí sevřená skalami v blízkosti lidských sídel. V Etiopii byl spatřen v nadmořských výškách 4600 m. V České republice bývá zastižen zcela vzácně. V jižní Evropě je to převážně tažný pták, zimující v Africe jižně od Sahary. Požírá menší mršiny, ale někdy dá přednost i ulovené potravě (menší hlodavci, hmyz – kobylky). Patří k několika známým druhům živočichů, kteří při získávání obživy využívají jednoduché nástroje. Konkrétně bylo zaznamenáno rozbíjení pštrosích vajec kamenem pouštěným ze zobáku. Nehnízdící jedinci mohou za jeden den uletět za potravou vzdálenost až 80 km.
Hnízdí většinou v koloniích. Páry žijí v dlouhodobém svazku a používají ke hnízdění po mnoho let stejné místo. Na tomto místě pak hromadí zbytky potravy, jako jsou kosti, kožešiny, kusy vlny a větve. Své by o tom mohli vyprávět chovatelé, kteří občas tuto „voňavou“ bariéru musí překonat, aby se dostali do hnízda.
Zapojen do programu EEP a do programu reintrodukce, který vede Antonín Vaidl z pražské zoo.
